Německý ruční diskový granát M 1915 (Diskushandgranate)
Součástí kolekce ručních granátů ve sbírce Milevského muzea (samozřejmě delaborovaných), je i tento dost podivně vyhlížející německý ruční granát z časů první světové války. Velmi se liší od obecné představy o ručních granátech, a tak jej s oblibou předvádím návštěvníkům našich muzejních nocí, aby zkusili odhadnout, o jakou věc se jedná. Jen málokdo se přiblížil skutečnosti, nejobvyklejší odpověď bývá, že se patrně jedná o nějakou formu myslivecké lahvičky na kořalku.
Na počátku první světové války ruční granáty nebyly nijak rozšířeny a například běžní pěšáci rakouské armády jimi nebyli vybaveni, protože zacházení s výbušninami do té doby patřilo spíš do sféry ženistů a sapérů. Leč už záhy po začátku bojů se s ručními granáty rakouští vojáci seznámili, bohužel ovšem v rukách srbského nepřítele. Novinář a spisovatel Egon Ervín Kisch, který byl na srbské frontě už od samého počátku bojů, ve své vzpomínkové knize „Vojákem pražského sboru“ (Praha 1964), popisuje, jakou hrůzu a těžké ztráty způsobily ruční granáty v rukou srbských vojáků, kteří je ve velkém množství házeli na Rakušany. „Tuto zbraň jsme dosud neznali, ale naplnila nás úděsem“ uvádí Kisch a není důvod mu to nevěřit.
Zatímco za II. světové války už byly ruční granáty běžnou zbraní, za první světové války zbrojní výrobci často hledali vhodný typ granátů, a tak různě experimentovali a některé ruční granáty z té doby působí více než podivně. Nepochybně mezi ně patří právě německý diskový granát Model 1915, anglickými vojáky nazývaný „želví granát“. Existovaly dva druhy této zbraně: obranný a útočný. Obranný granát byl těžší typ s tělem vyrobeným z litiny, zatímco útočný granát byl zhotoven ze dvou polovin tenké ocelové skořepiny. Obranný granát měl působit na protivníka litinovými střepinami, zatímco útočný granát byl určen k zabíjení výbuchem a tlakovou vlnou.
Navzdory tvaru disku v názvu se tyto granáty nevrhaly jako disk, tedy aby letěly vodorovně. Házely se tak, aby dopadly na zem hranou, podstatné však bylo, aby dopadly na některou ze čtyř roznětek, šroubových uzávěrů, umístěných po obvodu granátu. Právě kvůli tomu nebylo žádoucí, aby diskový granát letěl vodorovně, nýbrž aby dopadl na zem hranou. I tak však mnohý z nich nevybuchl, buď prostě nedopadl na zem některým ze šroubových uzávěrů, případně dopadl na měkkou podložku (do vody nebo bláta) a mnohdy měly tyto granáty také problémy s vlhkostí. Pro vrhání do větší vzdálenosti používali němečtí vojáci za I. světové války i metací stroj se čtyřmi rameny, který se roztáčel klikou a byl zpřevodován řetězem jako u jízdního kola. Jaká však byla úspěšnost takového zařízení, toť otázka…
Německé diskové ruční granáty byly posléze už v průběhu I. světové války nahrazeny daleko praktičtějšími granáty s dlouhou dřevěnou násadkou (Stielhandgranate), které byly pak roku 1924 po malých úpravách zavedeny jako M 24 a byly německou armádou používány jako typický ruční granát II. světové války. Ale to už je jiná kapitola.
Vladimír Šindelář